Roster 0.2

Woohoo a je to tady. Leden se blíží a s nim i novej roaster. Víceméně mi vyšel podle představ. Už tady mluvim o lednu a ani sem nezmínila Vánoce.. Nějak to letos vůbec neprožívám, ale věřim že budoucí rok bude jako žádnej jinej. Procestuju to, co někdo ani za celej život. Poznám milióny lidí a doufejme, že budu šťastná jako jsem teď.
Všem přeju, aby si splnili svůj sen, protože pak život teprve začíná.
Frankfurt 
Birmingham 2x
Džidda  (turnaround)
Doha (turnaround)
Dillí (turnaround)
Řím 
Maledivy (turnaround)
Colombo 
Chennai (turnaround)

Mám sice hodně otoček, ale mně to nevadí. Osobně bych teda brečela, že na Maledivách nemáme layover, ale myslim že Srí Lanka mi to bohatě vynahradí. Do Anglie v lednu letim hned dvakrát. Na začátku ledna a na konci ledna. Moje dobrá kamarádka tam studuje, tak mi to vůbec nevadí. Pro Itálii sem se vyloženě modlila a co víc si přát než Řím. Už si začnu připravovat místo na zásoby těstovin a vína.

Mějte krásný Vánoce !!
XOXO

Sydney - New Zeland

Tohle byl dlouhej a náročnej trip, ale rozhodně to stálo za to. Takovejch zkušeností a zážitků,co člověk může nasbírat za 5 dní.. Tak to pojďme shrnout.

Den 01
Raní odlet z Dubaje. Perfektní čas. Let přes den. Co víc si přát. Let proběhl v pořádku. Mám jednu celkem dobrou historku. Když sem šla uličkou zastavil mě korejskej pár. Neuměli ani slovo anglicky. Manželka říká, "please tika tika". V duchu sem si říkala co to sakra je. Myslela jsem, že je to jídlo, že maj třeba hlad. Protože jediný, co mi to připomínalo bylo indický jídlo Tikka masala. Jeho pak napadlo použít řeč těla a ukázal mi něco jako čištění zubů. Takže kartáček na zuby po mě chtěli. Asi po 5 minutách sme se teda pochopili. Přinesla sem dva kartáčky na zuby s miniaturou zubní pasty a všichni zase byli šťastný.
Den 02
Vzhledem k časovýmu posunu sme do Sydney doletěli v osm ráno. To už není příjemnej čas, protože zrovna chcete jít spát. V Dubaji je večer. Ve 12:30 sme si s pár lidma dali sraz, že zajdeme na fish market. Než sem se osprchovala, něco málo vybalila a zalehla bylo něco kolem desátý. Dvě hodiny spánku po třinácti hodinách na nohách proč ne. Byla jsem na 90% rozhodnutá, že nikam nejdu. Chuť na čerstvý krevety mě ale přemohla.
Sešlo se nás sedm, což je docela rekord. Každej vždycky řekne, že přijde a pak se sejdou na recepci dva lidi. Ještěže jsem šla. Jedla jsem ty nejlepší krevety a kalamáry na světe. Pak sem ještě ochutnala ústřice zapečený se smetanovým sýrem. No prostě nebe pro ty co milujou mořský plody. K tomu sme přihodily dvě sklenky vína a já byla zralá na odpis. Můžu vám říct, že když máte jetlag tak vás alkohol sejme jak jednou pivo na sluníčku. Byla jsem unavená jako nikdy v životě. Chtěla sem jít zpátky na hotel. Rada starších a zkušenějších mi ale poradila ať to přemůžu a jdu spát až večer, protože jinak si rozhodim celej spánkovej rytmus. Vyrazili jsme teda do přístavu. Opera house byl samozřejmě nutností.

↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓↓

Supy flights

Omlouvám se za značnou dobu odmlky, ale člověk je pak celkem zaneprázdněnej když začne lítat. Asi si říkáte co je sakra supy flights? Označujou se tak první dva lety začínajících cabin crew. Máme roli pozorovatele a na přistání a odlet sedíme v kokpitu. To je mimochodem úžasná zkušenost. Samozřejme, že sem jen nekoukala jak někdo pracuje a ráda sem přiložila ruku k dílu. Jeden let musíme bejt v boeingu 777 a druhej v airbusu A380. Z toho jeden layover a jeden turnaround. Pro ty, co se ještě cejtí bejt v prvních pár větách  ztracený:
Layover - lety většinou delší než 5 hodin a v daný destinaci zůstáváme minimálně den
Turnaround - Lety kratší než 5 hodin a vracíme se hned zpátky do Dubaje
Takže když už sme si takhle ze začátku vyjasnili tu terminologii můžeme se vyhrnout na tu zábavnou část.
Oba dva lety sem si skvěle užila. Měla jsem fakt štěstí. Na lidi i na crew. Strašně hezky se o mě starali. Vůbec sem to nečekala, že na
mě všichni budou tak hodný. Někdo z mojich batchmates neměli takový štěstí. Měly hrozný lety s lidma supervizoři na ně byli zlý. Jedný mojí kamárdce, řekl supervisor, že supy lety jsou na prd, že sme jenom osiny v zadku.
I s takovýma lidma se člověk musí naučit pracovat. Supervisor na mém prvnim letu byl skvělej. Naučil mě spoustu triků a tipů, jak si zrychlit a ulehčit práci. Schoval mi  i nejlepší jídlo(My jako cabin crew máme celej vozejček jídla pro sebe. Je tam výběr mas, vegeteriánský jídla, saláty, sandwiche a všechno možný..) a celou dobu se o mě starali jestli dost piju a jestli nemám hlad a jestli nemám na něco chuť. Cesta zpátky z Nairobi už byla trochu horší, protože to byl plnej let a lidi byli celkem náročný. Všechno sme to ale zvládli a já byla ráda, že jsem mohla pomoct.
Po prvnim letu jsem měla fakt dobrý pocity. Věděla jsem, že sem si tuhle práci vybrala správně.
↓↓↓↓↓↓↓↓↓

Roster 0.1

Dlouho očekávanej roaster je konečně tady! A rozhodně si nemůžu na nic stěžovat. Jsem nadšená a nemůžu se dočkat. 8. prosince mě čeká první let. Teď dovolte, abych vám svůj roaster náležitě představila.

1. Nairobi (turnaround)
2. Amsterdam
3. Sydney
4. Christchurch
5. Sydney
6. Doha (turnaround)
7. Taipei
8. Karachi (turnaround)

Nejvíc se asi těšim do Sydney a to tam budu hned dvakrát. Je to totiž docela dlouhej trip. Letí se Dubaj - Sydney. Tam máme 24 hodin. Potom se letí Sydney - Christchurch (je to New Zeland). Musela jsem si to ověřit na strýčkovi googlovi, protože jsem o tomhle městě nikdy neslyšela. Radši bych byla za Auckland, ale pořád sem nadšená, že se podívám na Novej Zéland. Tam máme 27 hodin a pak znovu letíme Christchurch - Sydney. V Austrálii pak máme znovu 24 hodin a pak už frčíme zpátky domů Sydney- Dubaj. Zní to celkem náročně co? Zvládlo to tisíce lidí přede mnou. Zvládnu to i já. Dál se moc těšim na období kolem Vánoc. Ne protože by byly Vánoce, ale protože mě přijede navštívit rodinka. Moc už se těšim. No a přes veškerý to štěstí je tady i jedna nepříjemnost. Na novej rok mám let do Karachi. Do Dubaje bych měla přiletět po devátý večer, ale všichni co tu už nějakou dobu žijou, říkaj, že na Silvestra je všude neskutečná zácpa. Takže než se dostanu z letiště domů a z domova do centra tak bude konec ledna.

Jinak mám před sebou poslední víkend s mejma batchmates. Byly to fakt svělý dva měsíce. Už teď vim, že mám zkušenosti, který bych nikde jinde v životě nezískala. je úžasný nakouknout do různejch kultur, sdílet tu vaší, učit se novejm zvykům, přizpůsobovat se, učit se... Člověka to změní. Tím určitě myslim k dobrýmu. Občas si tak před spanim říkám komu za tohle všehcno můžu bejt vděčná. Bohu? Ne. Nejsem věřící. No a tak mi nezbyde než se poplácat po rameni a říct si "buď vděčná sama sobě". Plňte si svoje sny. Velký a i ty malý.

Mějte se hezky a já se zase brzo ozvu.

Jo a ještě menší rada na závěr. Nikdy si nesahejte do oka po krájení chilli. Před chvíli sem málem oslepla :-D

10 Reasons I Love About Dubai

1. Počasí
Já miluju léto. Nevadí mi pařit se v tropech. Ikdyž teď ke konci listopadu je tady v Dubaji, jako léto u nás. Takže je to opravdu příjemný. Místní tohle období milujou. Všude se něco děje.Když přijde červen, červenec, srpen je tu pak poněkud tepleji a život se to trochu zastaví. Radši, ale umřu při padesáti stupních než při mínus deseti.

2. V metru se v podstatě nejde ztratit
A byli jste někdy v londýnskym metru?

3. Drinky zadarmo
Každej den v některejch barech po městech nabízí drinky pro ženy zdarma. Na www.ladiesnightdubai.com vystalkujete, který bary to jsou a můžete vyrazit. Žádnej háček v tom opravdu není.

Coffee or Tea?

Už za několik dní budu mít roaster na prosinec. Jsem z toho docela nervózní. S největší pravděpodobností budu pryč na Vánoce i Silvestra. Když to budou zajímavý destinace určitě se zlobit nebudu. Pokud budu trávit silvestrovskou noc v letadle, tak to bude taky zajímavá zkušenost. Doufejme, že osud ke mě bude milosrdnej. Vim, že jsem teď dlouho nic nepřidala, ale opravdu nebyl čas. Začala poslední část trainingu. Teď už je to všechno jen o servisu. Ta zábavná část s bazénem a klouzačkama už dávno skončila. Každej den při nudnejch přednáškách na servisu si říkáme, jak nám chybí SEP a GMT. Nedá se ale nic dělat. Člověk si musí projít i nějakou tou teorií, než bude servírovat tisíc typů jídel a "dáte si kávu nebo čaj?"
Dneska to mělo i zábavnou část. Měli jsme možnost ochutnávat několik exotických jídel, který na palubě nabízíme. Všechno bylo celkem dobrý, až na jedno jídlo, který jsem málem zpátky vyvrhla. Už si nepamatuju, jak se to jmenovalo. Konzistence připomínala rozvařenou ovesnou kaši, na hoře byly houby, nějaký bylinky se zázvorem a chutnalo to jako polívka s pytlíku. Servíruje se to momentálně na trase Honkong. Co bych vám tak dál mohla sdělit? Sakra..Poslední dobou fakt nemám vůbec kreativní. Nechci tu zbytečně vypisovat nějaký bláboly, který nedávaj smysl, tak to dneska ukončim a doufám, že se spokojíte alespoň s fotkama.

Sarab trio 

Joo budeme si chybět až se všichni rozletíme všude možně

Na uniformu si člověk musí zvyknout

Tento památný moment se musel zaznamenat. Teď je s tim alespoň můžeme vydírat :D

Makeup musí bejt flawless

Mějte se hezky. Nemějte podzimní/zimní deprese a těšte se na další článek.
Dozvíte se moje lety na měsíc prosinec!
XOXO

GMT✓

Další tejden proběhl rychlostí světla. Ani by mi nevadilo, kdyby to ubíhalo trochu pomaleji. Hlavně těch 5 posledních dnů. Nečekala jsem, že medicals budou taková bomba. Samozřejmě z 90% za to může náš trenér Wayne. Na lidech záleží vždycky nejvíc. On je v Emirates legenda. Dělá na půl úvazku trenéra a jinak i lítá. Všichni by zabíjeli, aby ho měli jako pursera. Purser je nejvyšší pozice, co tady jako cabin crew můžete dosáhnout. V podstatě máte pod palcem celou posádku a staráte se, aby všechno šlo hladce. Nejvtipnější člověk, kterýho jsem kdy poznala. Né všechny kultury berou jeho vtipy, ale já s tim rozhodně problém neměla. Ne jenom, že do nás natlačil důležitý informace, ale ještě stačil povyprávět tisíc historek za jeho kariéry. Podělim se s váma o jednu, která mě rozsekala úplně nejvíc. 

Bylo to asi 2 roky zpátky. Ve First Class měl Neymara a když během letu sešel do economy viděl malýho kluka, co má na sobě dres s jeho jménem a číslem. Hodně dobrá náhoda. Zašel za Neymarem jestli by mu nevadilo, že by na minutu přinesl kluka z economy, co má na sobě jeho dres. On souhlasil. Obličej toho klučiny se nedal popsat. Bylo to prej asi jako, když spatříte boha na vlastní oči. Ke konci letu za Waynem přišel tatínek toho kluka a víte co se stalo? Ten kluk byl autista a jeho táta říkal, že ho nikdv životě neviděl takhle šťastnýho. 

Bomba co? No a spoustu dalších historek bych vám tu mohla vyprávět do nekonečna...

↓↓↓

Trauma z kabinky

Tenhle tejden začal zatim super. GMT(General Medical Training) je fakt sranda a hrozně mě to baví. Těšim se až vás o tom poinformuju v dalšim článku. Tady se chci věnovat nečemu úplně jinýmu.
Wooho konečně mám u sebe doma uniformu. Zatim na ní sedá pouštní prach ve skříni, ale příští tejden už jí budu denně oblíkat. Ve středu máme uniform day a potom následujou dva tejdny service traningu na kterej už musíme mít uniformy.
Moje první setkání s ní byl opravdu traumatický zážitek, jak můžete zjistit z nadpisu článku. Byli jsme rozdělený na tři skupiny. Jedna šla zkoušet a vybírat boty. Druhá velikost čapky a třetí do kabinky zkoušet sako, blůzu a sukni. Jen tak mezi řádky.. Normálně nosim velikost 8(36). Když mně prvně podala do kabinky velikost sukně 12 a blůzu velikosti 10 divně sem se na ní podívala, ale šla si to zkusit. Několikrát nám předtim opakovali, že si musíme uvědomit, že děláme pro muslimskou zemi a že krátká upnutá sukně a halenka s výstřihem by asi nebylo to pravý.
No tak pokračujeme v příběhu...Košile na mě docela plandala, ale říkala jsem si, že to ještě není taková tragédie. Nastal čas oblíknout sukni. Když sem si ji oblíkla, vypadalo to fakt děsivě. Sukně mi padala dolů a ještě bych se do ní vešla i v poslednim stádiu těhotenství. Vyjdu z kabinky. Žena, co se o mě starala si mě prohlídla a řekla, že musim mít jinou velikost sukně. Vnitřně jsem se zaradovala, že dostanu menší. Najednou mi od ní v kabince přistála sukně velikosti 14. Chápete 14?! To nenosí ani vaše babičky. No tak sem si jí teda rezignovaně oblíkla.(Spíš sem do ní vlezla jak do obruče). Samozřejmě, že mi padala na podlahu. Vešla bych se do ní tak třikrát. Tak vylejzám z kabinky, držim sukni oběma rukama. Bylo mi řečeno, že mám velkej zadek, ale malej pas a sukně nesmí zadek obtahovat. Takže nejenom, že jsem dostala stan, ale ještě mám velkej zadek. Já to teda beru jako pochvalu. Holky, buďte na svoje zadky pyšný! I když já jsem na tom byla ještě docela dobře, protože mi jí teda alespoň budou šít na míru kvůli mojí "indispozici". Např. když někomu padala a ozvali se, že by chtěli menší, tak jim bylo odpovězeno, že stejně budou přibírat. Sako bylo taky příšerný, u toho mi zkracovali rukávy a zužovaly pas. Tomu to bohužel nepomohlo, protože to stejně vypadá jak pytel. Každej den sem se modlila až to bude upravený na míru, abych v tom nevypadala jak béžovej zlobr. Včera jsem teda už měla kompletní unifromu doma. Musela jsem si to hned zkusit a voalá.. Finální výsledek nebyl zas až tak tragickej. Čekala jsem to fakt horší. Jako miss soutěže v tom moc lidí vyhrávat nebude, ale alespoň vynikne naše krása v obličeji hehe. Když ne ta tělesná.
Musim říct, že čim dýl se v ní byla tim míň mi připadala strašná. No a pak i dohromady s čepkou jsem musela zatlačit slzu štěstí.

Na mojí fotku v uniformě ještě musíme počkat, ale nebojte hned po Uniform dni ji tady máte jak na koni.

Life in Dubai so far

I když toho volnýho času tolik momentálně nemám, pořád si ho dokážu užít. V Dubaji je každej den co dělat. Když přijde víkend mám pocit, že nic nemůžu stihnout. V plánu jsou vždycky párty, pláž, nákupy, bazén... Do toho musíte ještě zakomponovat úklid a ostatní povinnosti spojený s domácností. Řeknu vám, že na tohle všechno prostě víkend nestačí. Moc dobře si pamatuju, jak nám  na začátku trainingu říkali, že Dubaj nám za ty dva měsíce nikam neuteče, že tu pořád bude. To je samozřejmě pravda, ale stejně mám pocit, že mi uteče. Ve finále si pak člověk naplánuje víkend a jediný, co pak z těch plánů stihne je párty a pak možná ten bazén, když po party zrovna nepotřebuju invalidní vozejček a aby mě k tomu bazénů dovezli.Noční život je tady jako nikde jinde. Je to prostě bomba. Všechno je tady tak fancy. Do klubu vás nepustí bez podpatků a pokud vypadáte jak hastroš. No a co nejvíc na nočnim životě tady žeru je hudba. V Evropě je všude kam se podíváte house a abych řekla pravdu, na to se prostě nedá tancovat. Tady se v 90% klubů hraje rnb a hip hop a to je to, co mám přesně ráda. Takže nejenom, že je pak ráno člověku docela špatně, ale ještě mi odpadnou nohy bolestí. Moje rada: vždycky vyražte v podpatkách, kterým věříte a který vás nikdy nezradí.

 ↓ ↓ ↓

SEP✓

Já vim, dlouho jsem nic nepřidala. Nebyl čas, ale teď po SEP mi znovu začíná život, takže blog bude aktivnější. Článek je možná trochu delší, tak se pohodlně usaďte a připravte si kapesníky. Né, dělám si srandu. Tak dojemný to zase není. 

Nejtěžší část tréninku je za mnou. Jak rychle to uteklo co? Nemůžu uvěřit, že už tady budu skoro jeden, celej měsíc! Aklimatizace proběhla víc než v pořádku. Pořád jsem plná entuziasmu jako na začátku, ale nebudu vám lhát. Tyhle dva tejdny SEP byly hodně náročný. I když musim říct, že to byla jedna z největších zkušeností v mym životě... A to sem ještě ani nezačla lítat.

V průběhu těchto dnů se ve mně vystřídalo takovejch emocí a pocitů jako za celej život ne. Ocitla jsem se v situacích, že jsem v sobě dokonce objevila i skrytý vlastnosti a schopnosti.
První tejden byl ještě celkem zlehka. Druhá půlka SEP už byla den, co den horší a náročnější. Jak už jsem psala v předešlym článku, každej to zvládá jinak. Strašně ráda bych se s váma podělila o podrobnostech, jak training probíhal. Máme to bohužel zakázaný. Něco málo jsem si zjistila takže vim, co vám můžu prozradit aniž by mě vyhostili.
Jedna z nejzábavnějších částí byl ditching (katastrofická situace-přistávání na vodě). Byl to skvělej den. Sjížděli jsme klouzačkama z letadla. Plavaly jsme a cvičili přežití v džungli, v raftu nebo v poušti... Jo, jen jedna rada pro můj příští život. Nikdy neříkejte předtim než jdete dělat ditching, že ste byli v plaveckým týmu. Hodně lidí v našem batchi neumělo plavat. Takže hádejte na koho se přilepili. Nechápu jak jsem to zvládla, ale dokázala jsem všem pomoct a ještě jako jediná jsem měla suchý vlasy a nerozmazanej makeup. Takže to byla jedna káva pro mě. Den před ditchingem tréneří dali sázku, že komu se povede zůstat v lidskym stavu po výlezu z bazénu má u nich kávu.
Další super zábavná věc bylo hašení pravýho požáru. Jo, opravdu sme hasili pravej požár. Dál jsme museli čelit turbulencím(a né jen těm mírně elegantním). Vozejky občas lítaly po uličkách, když je někdo zapomněl zabezpečit.

↓ ↓ ↓

Zimní bunda? Ne, díky.

Konečně víkend. Na dnešek sem se opravdu těšila. Za celou dobu co jsem tady nebyl den, kdy bych nebyla sama. Už sem opravdu potřebovala nějakej ten čas pro sebe. První oficiální tejden trainingu je úspěšně za mnou. Bylo to náročný. Psychicky i fyzicky. Někdo to zvládal dost těžko.
Víte, musim vám říct jednu věc. Pro mě je tahle situace něco úžasnýho. Samozřejmě, že se mi stejská. Upřímně jsem, ale tenhle tejden neměla čas na to ani myslet. Co je ale hlavní. Tohle je teď můj domov. Domov, kterej sem si vybrala a to je na tom to krásný, že sem si ho mohla vybrat. Někdo ani nemá to štěstí výběru.
Proto mě tenhle tejden překvapilo několik situací, ve kterých jsem se ocitla. Přijde mi, že se tu najde pár lidí, který si neváží, že tu jsou.
Byla sem i svědkem několika "zhroucení". Ať už šlo o otvírání dveří v letadle v nouzových situací nebo  nezvládnutí zkoušky (a věřte, že ze začátku mi to otvírání dveří přišlo těžší, než když poprvé sednete do auta a učíte se řídit.) Není to jen o jedný páce na dveřích, jak by si mnozí mysleli. Tady se nezvládnutí něčeho nebere jako neúspěch. Naopak, všichni se z těch chyb učí.
Je na nás vyvíjen určitej tlak. S tim se dá samozřejmě počítat. Dělaj to schválně, protože v některých situacích až začneme lítat bude ten tlak ještě tisíckrát větší. Teď je to složitější v tom, že denně přijmeme strašně moc informací. To co jsem se naučila za tenhle tejden, jsem se naučila za půl roku ve škole. A to snad ani nepřehánim. Ikdyž na nás chrlí tisíc informací, pořád je čas i na nějaký ty srandy a zábavu, Já to jako zábavu beru všechno. Hlavně simulátory. Miluju horský dráhy.
Podpora je tady dost důležitá. Háček je v tom, že když tejden v kuse stáváte nad ránem a celej den ste v psychickym a fyzickym vypětí, nemáte pak občas náladu na tisíc problémů jiných lidí. Ale zatnu zuby a když můžu, vždycky pomůžu. Takže menší rada na závěr. Pokud nemáte hroší kůži, nechtějte dělat tuhle práci.

Házim na sebe plavky a běžim k bazénu.
Zatim se mějte <3

Exploring Dubai

První tejden byl volnější. Bylo třeba udělat spoustu papírování a formalit. Věci který se musí udělat, ale nikdo je nemá rád.Plus tisíc vyšetření. No to trochu přehánim, ale trávení dvou dnů na klinice mi přišlo jako nekonečná doba. To nemluvim o nějaký arabský setře, která rozhodně nebyla něžná při odebírání krve. A ještě ten indickej bratr, kterej mi dělal oční test a nutil mě číst písmenka, který by ani superman nepřečetl.
Když teda přejdu tyhle situace, tejden jsem si užila. Byl čas na to jít do města a taky na nějakou tu pařbu. Party s mojí skupinou nemohla chybět. Robin Schulz hrál v jednom plážovym baru, takže volba byla jasná. Byla to super akce. Člověk si, ale musí zvyknout, že party tu nekončí v 6 jako u nás. Končí o hodně dřív.
V neděli začala ta pravá část trainingu. Po dobu 14 dní  se budem zabejvat SEP (Safety Emergency Procedures). Jednoduše řečeno - bezpečnost. Čekaj nás simulace turbulencí, klouzačky z letadla do vody a hašení požáru. Na to se moc těšim. Jediný, co mi drásá nervy je vstávání ve 3:45. Má to ale výhodu, že končíme ve dvě.
Dneska mám za sebou první zkoušku. Čeká mě jich ještě tak 35? A to opravdu nepřehánim. Zejtra je zkouška na pokles tlaku na palubě. Je tisíc situací a věcí, co jako cabin crew musíte udělat. V těchto čtrnácti dnech plnym drilu a zachraňování životů bych se ráda vysmála lidem, co si myslí, že letušky jsou jen lepší servírky. Jinak bych se s váma ráda podělila o víc informací z trainingu, ale je to super tajný. Bohužel ani fotit nemůžem. Použít můžu jen oficiální fotky, který jsou vyfocený jen trenérama a ty zatim žádný nemám.

Zatim se loučim.
Fotky najdete  
↓ ↓ ↓ ↓ ↓

Batch 3302

Home sweet home?

Ten čas tady tak rychle utíká. To není možný. Zatim sem fakt nadšená, což mi zrovna připomíná přednášku kterou jsme měli o kulturnim šoku. Ten má tři fáze. První 2 až 3 měsíce nadšení. Potom přichází ta horší fáze, kdy pochybujete. No a zhruba za osm měsíců už by ste měli bejt plně adaptovaný.

Možná na tom trochu pravdy bude. Moje nadšení je obrovský, ikdyž mám dvě věci se kterýma je opravdu těžký se sžít dohromady.

Welcome to the desert

Sem tady. Žiju a dejchám. Mám tolik informací, že to snad ani nejde vstřebat. A že jich ještě tuny a tuny přijdou. Momentálně je tady 20:57 a já už se chystám spát. Včera jsem se sem dostala až ve 3 ráno a usla až někdy před pátou.

Fotoreport z posledních dní

Zejtra letim. Můžu vám říct, že zabalit si bylo na sepsání vědecký práce. Limit je 50 kg. Kila bych zvládla ještě v pohodě, protože většinu bot sem zabalila do příručáku. Horší to bylo s místem. Nakonec to ale všechno dobře dopadlo a už mi zbejvá zabalit si jen ty muchlavý věci. I když je to stejně jedno, protože pak to vytáhnu a bude to totálně sežvaněný. Znáte to..
Odlítám 15:55, takže tam přiletim někdy kolem půlnoci. Sobotu máme ještě na rozkoukání a v neděli to všechno začne.
No a další článek už bude rovnou z Dubaje. Moc se budu snažit udělat si čas na co nejvíc článků.
Držte mi palce, Prozatim se loučim <3

Odlítám právě včas

↓↓↓↓↓↓

Nemám slov

Tenhle článek je zcela neplánovej, ale o tohle se s váma musim podělit. Jak už víte, ubytování jsem dostala v neděli. Hned jsem byla aktivní a všemožně hledala informace. Na facebooku má naše čtvrť i skupinu. Hned jsem se tam přidala a napsala, že mám tohle a tohle číslo bytu, že hledám sousedy ,případně jestli tu už mám i spolubydlící.

Sarab Building, Block 3

Jooohoo! Konečně vim, že nebudu bydlet na ulici. Dneska jsem se konečně dozvěděla ubytování. Až na jednu maličkost, to dopadlo nejvíc nejlíp. Naštěstí nejdu dočasně do hotelu, ale rovnou mi přiřadili trvalej byt a né vůbec malej. Budu bydlet v Sarab budově, která se nachází doslova v poušti. To je ta jediná nevýhoda.

Každejch 20 minut jezdí autobusy do centra, takže v tom nevidim velkej problém. Centrum je vzdálený cca půl hodiny a stejně tak i letiště a training collage.

Co jsem se zatim dozvěděla:

Letenky a víza ✓

Včera mi přišly víza a letenky. Pořád ale ještě nevim, kde budu bydlet. V neděli bych se to už možná mohla dovědět. Ano, v některých muslimských zemích začíná tejden nedělí. V prvních dvou měsících bych teda čistě teoreticky měla mít volno v pátek a sobotu. Prakticky už to může bejt tak, že volnou budu mít třeba jen v sobotu. Training totiž bude náročnej, ale zároveň se strašně moc těšim.
Mimochodem spousta lidí si myslí, že letušky lítaj jen svojí trasu např. Praha - Dubaj. Tak to, ale naštěstí není. Emirates lítá do více než 150 destinací a může se stát, že za měsíc dostanu třeba 6 letů a každej bude úplně někam jinam.
Mám pár snových destinací kam se fakt těšim a je pro mě neuvěřitelný, že v rámci svojí práce se na ty místa vlastně dostanu.

To jsou  všechny státy, kam Emirates lítaj. Do Itálie lítáme až do 4 měst. V Austrálii i do 5 destinací.

Tady je TOP 10 mých vysněných míst kde jsem zatim nebyla a normálně bych se asi ani nedostala. Doufám, že tam co nejdřív dostanu let.

1. BALI

2. KEŇA

3. SEYCHELY

4. THAJSKO

5. BRAZÍLIE

6. ARGENTINA

7. ZIMBABWE

8. AUSTRÁLIE

9. RUSKO

10.VIETNAM

Jo a pokud by vás cokoliv zajímalo, můžete se zeptat TADY

11 dní

Sakra.. Nějak rychle to utíká. Ještě nedávno jsem měla skoro dva měsíce k dobru a najednou už jen 11 dní? Těšim se, ale bude mi toho hodně chybět. Člověk by si řekl, že už se stačí jenom těšit. Je tady, ale několik nepříjemností před cestou, který je třeba vyřešit.

• Málem bych se neodhlásila ze zdravotní pojišťovny ( U VZP jsou celkem experti na to, že vám neoznamujou cokoliv. Pak vám až po pár letech přijde, že máte penále za neplacení zdravotního pojištení)
• Veškerý dokumenty, který s sebou potřebujete musí bejt přeložený do angličtiny tzn. připravte si větší sumu peněz
• Vyfocení na UAE víza (Nesnášim focení u fotografa)
• Všemožný skenování a kopírování pasů atd..

Už mi zbejvá jen to focení, který mám v plánu zejtra. Btw už se tam chodim vyfotit tak měsíc..No a pak už jen můžu čekat na odlet. Pokud nepočítám balení. To bude poněkud ještě zajímavá věc. Určitě sem dám menší report.
Každym dnem bych se měla dozvědět, kde budu bydlet. Může se stát, že mě na pár měsíců prdnou do hotelu, protože momentálně nemaj dostatečnou ubytovací kapacitu a nový budovy ještě nejsou postavený. Nechme se překvapit...

Rezidentka

Jestli něco fakt nemám ráda, je to čekání. Trpělivost není moje silná stránka. Byly to fakt nejvíc nejhorší tejdny. Čekat, jestli to máte v kapse nebo ne. Máte dvě možnosti jak to zjistit.

1. Každej den netrpělivě čekujete portál, kde ste přihlášený a můžete vidět, co se momentálně děje s vaší přihláškou.
2. Prostě počkáte až vám zavolaj.

No samozřejmě, že bych nevydržela se nedívat na portál. Jedno krásný, červnový pondělí se přihlašuju a co tam na mě nečeká.. JFIP!!! Byl to ten nejlepší pocit v životě. Opravdu! Nikdy jsem nezažila nic lepšího. Nejde to ani popsat. Je to jako by ste opustili vlastní tělo. Podívali se jak ste šťastný a zase se do něj vrátili.
JFIP - Joining formalities in progress
Znamená to, že jste přijatý a musíte počkat na GC.
GC - Golden call
Hovor, kde vám potvrdí, že jste přijati a dají vám další informace, co dál.

Final Interview

Pocity po Assessmentu byly úžasný. Cejtila jsem, že něco málo jsem dokázala. I kdyby jsem se tam nakonec nedostala, byla jsem ve final 8 a to se tolika lidem nepoštěstí. Měla sem si ten úžásnej pocit užít víc, protože pocit kterej na mě čekal druhej den.. Na to jsem opravdu nebyla připravená.
Moje Final Interview začínalo přesně v 11:30. Byla to neděle. Hotel byl celkem prázdnej. Vzhledem k tomu, že nerada bejvám na velký věci a akce nepřipravená, googlila jsem o sto šest co mě vlastně čeká. Připravte se na otázky typu:

• Co jste někdy udělali navíc pro zákazníka?
• Zažili jste někdy situaci, kdy jste pomohli kolegovy/kolegyni v práci?
• Jak si organizujete práci?
• Proč chcete být zrovna crabin crew?
• Setkali jste se někdy s kulturní odlišností? A jak jste tuto situaci řešili?

Samozřejmě otázek může být i víc a opravdu velmi doporučuju se na ně připravit. Pokud je vám 21, jako mně těžko můžete mít tolik zkušeností. Spoustu situací můžete přenést do běžnýho života.

V 11:25 už si mě recruiterka zvala dovnitř (ta samá jako z předchozího dne). Než sme začaly, upozornila mě na to, že si během našeho rozhovoru bude psát poznámky do počítače. Je to mimochodem strašně znervózňující věc.

Veškerou nervozitu a pocity na zvracení skryjte za úsměv

A bylo nás 8

Jak začala další fáze konkurzu? To se všechno dozvíte v tomhle článku.
Po prvním vyřazování, kdy nás zbylo zhruba 26, jsme mohli pokračovat dál.Bylo mi přiřazeno číslo 13. Nejsem pověrčivej typ, takže jsem to spíš brala jako šťastnou třináctku. Podle mých veškerých informací měl následovat test z angličtiny. Byli jsme vyzváni, aby jsme si vzali židle a sedli si do kruhu. Nic, co by odpovídalo testu z angličtiny. Dál jsem nad tím, ale nepřemejšlela a soustředila se na následující úkoly.

OD + AD + FI

Tyhle tři zkratky mi v životě přinesly ty největší nervy, ale v podstatě i to největší štěstí. Chápu, že kdo neví o co jde může být zmatený. Ráda se tedy podělím o menší vysvětlení.
OD = Open Day (První den konkurzu, kdy může přijít kdokoliv se svým CV a fotkami.)
AD = Assessment Day (Když se neobjeví tolik lidí, koná se ve stejný den jako Open Day. Čekají na vás skupinové hry, test z angličtiny, ale i simulace různých situací.)
FI = Final Interview (Sem se dostane už jen hrstka statečných, koná se druhý den většinou v dopoledních hodinách. Tady už můžete spoléhat jen sami na sebe, protože vás čeká rozhovor face 2 face.)

V Praze se většinou účastní méně než 100 lidí, takže i můj případ byl, že jsem měla AD ve stejnej den jako Open Day.
Když jsem se ráno vzbudila nebyla jsem tolik nervózní. Horší bylo, když došlo na make-up. Všechno co jsem mohla se po*ralo. Základem emirates líčení je vždy červená rťenka a linka. Samozřejmě všechno křivě a špatně. Po asi 20 minutách strávených jenom tím, že jsem upravovala oční linku, jsem se vrhla na vlasy. Není to úplně jednoduchá věc, když je máte dlouhý a čerstvě umytý.
Osud tomu chtěl, abych všechno stihla. Přesně v 8:15 jsem už nastupovala do auta a vydala se směrem k hotelu, kde se konal konkurz.
Byla jsem tam mezi prvníma a neušlo mi, že i když jsme v Praze byly kolem mně samé Asiatky. S jednou jsem se dala hned do řeči a řekla mi, že přiletěla ze Soulu jen kvůli konkurzu. Myslí si, že tu má větší šanci protože tam jich na Open Day přijde třeba 500. V celku mě vyděsilo, že vážila tak dlouho cestu, aby to zkusila.
V 9:00 to všechno začalo. Rozhlídla jsem se po místnosti a měřila si konkurenci. Samozřejmě, že se všemi musíte jednat přátelsky, pořád se usmívat, povídat si s někým.. Ve finále jsme tu, ale všichni kvůli jedný věci a v poslední fázi se můžete spolehnout jen sami na sebe.
Začínalo nás cca kolem 90 lidí. 1. kolo se zdálo být lehký. Jeden po druhym jsme přistoupili k recruiterce, dali jí naše fotky a životopis a ona se většinou zeptala na jednu jednoduchou otázku typu, jestli studujem nebo pracujem.. Zdálo se to víc, než jednoduchý, ale rozhodoval tu první dojem. Kdo přišel jakkoliv neupravenej nebo neodpovídal určitýmu standartu byl poslán domů. Když všichni odevzdali, to co měli, dala nám pauzu a čekali jsme až vyvěsí jména a uvidíme, kdo je označenej žlutou fixou a bylo mu přiděleno číslo.
Vyšla jsem ze záchodu a viděla, že se všichni tlačí u dveří. Bylo to tam! Tři papíry s 90 jménama a z toho jen několik žlutejch čar. Snažila jsem se zůstat klidná, ale nešlo to. Kdybych mohla použila bych snad i mačetu, abych se k seznamu dostala co nejdřív. Když jsem svoje jméno uviděla podtržený tou žlutou barvou (od tý doby asi moje nejoblíbenější) chtěla jsem skočit z okna. Z 90 lidí nás šlo dál zhruba 26.....

Start

Tak jak to vlastně všechno začalo? Jak mě to vůbec napadlo? Stát se letuškou... Můj sen byl vždycky cestovat po světě a hlavně žít tam, kde je celoročně léto. Nesnáším zimu nebo podzim. Pro mě absolutně nehezký období v našem mírném pásu. No jo... Člověk se ale musí nějakým způsobem živit. Nezdědila jsem milióny ani hotelový impérium. Nevím, jak mě to napadlo. Jednoho dne mě prostě osvítilo světlo boží a mým jasným cílem bylo dostat se do emirates. 

Samozřejmě čekala mě dlouhá cesta. Dostala jsem se totiž do fáze, kdy jsem tomu tak věřila, že už jsem si ani nedokázala představit kdybych se tam nedostala. Sama sebe jsem každou noc po dobu x let přesvědčovala, že se tam prostě dostanu. Každej den jsem si představovala samu sebe v jejich uniformě. Zní to možná trochu šíleně, ale evidentně to zabralo. Zkrátka nebyl den, kdy bych o sobě pochybovala. 

Zbývalo jen čekat než mi bude 21 let, abych mohla jít na konkurz. Už tak tři roky zpátky jsem stalkovala jejich stránky, kdy se koná open day v Praze. A když jsem takhle na začátku května (to už mi bylo čerstvě 21 let) otevřela rozpis na danej měsíc bylo to tam černé na bílém. Open day 28th May - Prague, Don Giovanni hotel, 9 a.m. Rozbušilo se mi srdce. Je to tam! Datum na kterej sem čekala celej svůj život! 

 Moje vizuální představy mně samé v uniformě na palubě letadla před spaním byly poslední dny před open dayem snad i živý. Chápu, že normální člověk myslí na hodně jiný věci v posteli. Poslední dny jsem se na to soustředila tak, že si teď vlastně vůbec nepamatuju, co jsem dělala. Jen vím, že den předtím jsem si šla zaběhat a pak dala sklenku vína. No spíš dvě.. To bylo, aby sem se na ten velkej den dobře vyspala. 

TO BE CONTINUED ...